|
|
V úvodu našeho newsletteru chci všechny naše zákazníky a modeláře zajímající se o naši produkci pozvat na SPIELWARENMESSE 2016 v Norimberku. Rádi Vás osobně uvítáme na stánku Special Hobby v hale 7, číslo stánku E-52. Budete si tam moci prohlédnout mimo jiné i únorové novinky:
|
|
|
|
SH72289
Mirage F.1CE/CH 1/72
Mirage F.1 vděčí za svůj vznik soukromé iniciativě firmy Dassault. Armée de l Air objednalo stavbu dvou prototypů označených Mirage F.2 a F.3 s motory JTF10. Dassault ale postavil na své náklady ještě jeden prototyp s menšími rozměry a motorem Atar 9K. Tento prototyp, jenž vzlétl poprvé 23. prosince 1966 byl vybrán a sériové stroje byly zavedeny do výzbroje Armée de l´Air jako jednomístné stíhačky Mirage F.1C a dvoumístné cvičné stíhačky Mirage F.1B. V průběhu služby byla část strojů Mirage F.1 modifikována montáží tankovacího nástavce na verzi Mirage F.1C-200. Francouzské letectvo také používalo dvě průzkumné verze, Mirage F. 1CR a z Mirage F.1-200 přestavované Mirage F.1CT. Armée de l´Air dostalo celkem 246 kusů všech verzí Mirage F.1. Mirage F.1 se stala i úspěšným exportním artiklem. V Evropě ji zařadilo do výzbroje Španělsko a Řecko. V Jižní Americe se jediným uživatelem stal Ekvádor, zato v Africe a Asii byly Mirage F.1 zařazeny do výzbroje Gabonu, Jižní Afriky, Maroka, Libye, Iránu,Iráku, Jordánska, Kataru a Kuvajtu. Mirage F.1 se díky tomu zapojily do mnoha konfliktů po celém světě, od soubojů bez výstřelů řeckých stíhaček s tureckými protivníky, přes francouzské akce v Čadu, ekvádorské pohraniční konflikty s Peru, boje jihoafrických Mirage proti kubánským letounům z Angoly až po účast ve válce proti Iráku, kde létaly Mirage F.1 na obou stranách. I v součastnosti má Mirage F.1 ve výzbroji několik států. Detailní model Mirage má díly rozdělené do šesti rámečků, dále obsahuje rámeček čirých dílů a detailní resinové díly postihující úpravy španělských a marockých Mirage F.1, jako jsou odlišné závěsníky a výmetnice klamných cílů. Obtisky vytištěné Cartografem nabízí tři španělské stroje, každou v jiném typu kamufláže a dva marocké stroje.
|
|
|
SH72193
Nakajima Ki-43-II Otsu 1/72
Japonské armádní letectvo zadalo v prosinci 1937 bez obvyklé soutěže firmě Nakajima vývoj nové stíhačky. Ta měla v budoucnu nahradit v té době do výzbroje stíhacích jednotek zařazované tehdy nové Ki-27. Po poměrně složitém vývoji spojeném s úpravami prototypů, kterých bylo celkem třináct, byl nový Ki-43-IKo s bojovým jménem Hajabusa přijat do výzbroje 9.1. 1941. Sériová výroba běžela již od září 1940. V únoru 1942 vzlétl prototyp nové verze Ki-43-II Ko se silnějším motorem Ha-115 a kratším zesíleným křídlem a na výrobních linkách postupně nahradila Ki-43-I. Vyráběna byla i v licenci. Vývoj nových verzí pokračoval od Ki-43-II Otsu až ke Ki-43-III. U jednotlivých verzí se měnily kryty motoru, chladiče a postupně zesilovala výzbroj. Ki-43 se stal nejrozšířenějším japonským armádním stíhacím letadlem. Bojoval od začátku války až do jejího konce. Zařazen byl k třiceti čtyřem sentaiím a k dvanácti samostatným Hiko-sentaiím. Kromě toho se dostal do výzbroje loutkového státu Mančukuo, Thajska a po válce do letectev Indonesie, komunistické Číny a Francouzkých koloniálních sil v Indočíně. Na začátku války byl považován Ki-43 za velmi nebezpečného protivníka. Zejména po té, co byl testován ukořistěný kus a spojenečtí piloti byli varováni, aby se nepouštěli do manévrových soubojů a používali taktiku „udeř a uteč“ nimbus Ki-43 pohasl. V pevninské části Čínsko-Indického bojiště dostal od spojenecké rozpoznávací služby jméno Jim, v jihozápadním Pacifiku pak Oscar. Jméno Oscar pak Ki-43 zůstalo při sjednocení kódových názvů.
Model verze Ki-43-II Otsu obsahuje čtyři rámečky plastových dílů, rámeček čirých dílů, plnobarevný návod a obtisky vytištěné ve vynikající kvalitě italským Cartografem. Vybírat je možné ze čtyř velmi zajímavých kamufláží.
|
|
|
SH72284
Fouga Magister "Exotic Air Forces" 1/72
Tento větroň s proudovým motorem poprvé vzlétl v roce 1949. Přes několik typů pokusných strojů, včetně dvoutrupého typu Gemeaux se oba konstruktéři dopracovali, podle požadavků Armée de l´Air, k typu CM.170 Magister. Všechny tyto typy spojovala koncepce ocasních ploch do "V". Nejprve byly objednány tři prototypy Magisteru. První z nich vzlétl 23.7.1952. Jeho vlastnosti byly dobré, ale nakonec byla postavena desetikusová ověřovací série, na které byly testovány úpravy, které se objevily na sériových strojích. Výjimkou byl druhý prototyp, který nesl klasické ocasní plochy dle požadavků vojáků. Nevykazoval ale žádné lepší vlastnosti než stroje s motýlkovými ocasními plochami. Proto byly všechny sériové stroje vyráběny dále s ocasními plochami do "V". Kromě normální cvičné/lehké bitevní verze se v sérii vyráběla jen navalizovaná verze Magisteru, označená Fouga CM-175 Zéphyr. Tu používalo pouze francouzské námořnictvo pro nácvik přistání na palubách letadlových lodí.Tato verze se lišila celkově zesílenou konstrukcí odolnou vůči zvýšené zátěži během přistávacího manévru a mezi hlavní vnější odlišnost patřil zesílený podvozek, předělaná příď, překryty kabin odsunovatelné vzad a umožňující otevření kokpitu za letu a jeho případné rychlé opuštění během nepovedeného startu či přistání a samozřejmě také přistávací hák. Všechny ostatní verze Magisteru zůstaly v prototypech nebo v projektech.
Magistery zařadilo do výzbroje nejen francouzské Armée de 'l Air. O letoun byl velký zájem a ve třech státech byl vyráběn licenčně. V roce 1958 začaly první kusy vyrobené v licenci dostávat letecké síly Finska a Německa. Oba státy před tím koupily část strojů přímo ve Francii. Licenční výroba v Izraeli dala první stroje v roce 1960. Izraelské stroje pojmenované Tzukit byly použity nejen k výcviku pilotů, ale bojově zasáhly také do několika izraelsko-arabských konfliktů. S úspěchem byly použity jako bitevníky. Pro bitevní akce byly montovány dva kulomety do přídě a používala se různá podvěšená výzbroj, od bomb, až po neřízené rakety. To se týká všech Magisterů obecně.
V Evropě se dalšími uživateli stala Belgie, Rakousko a Irsko. Ovšem mnohem širší je seznam uživatelů v Africe, Asii a Jižní Americe. Mezi exotické uživatele, kteří byli bezesporu osloveni především nízkými provozními náklady Magisterů, patřilo například Alžírsko, Bangladéš, Biafra, Brazílie, El Salvador, Libye, Maroko, Togo či Uganda. Jako civilní létají Magistery i dnes.
Model je rozdělený do čtyř rámečků detailních dílů ze šedého plastu a rámečku čirých dílů. Plnobarevný návod vás provede stavbou a nabídne výběr ze čtyř kamufláží exotických uživatelů, Ugandy, Alžírska, Libanonu a Maroka. Na ugandském stroji U-103, který nabízí naše obtisky, si zalétal s izraelským instruktorem československý pilot O. Šimek. Na oplátku si tento izraelský instruktor zalétal s O. Šimkem na L-29 Delfin.
|
|
SH72334 Messerschmitt Me 163A 1/72
|
|
|
SA35001 kanón 3,7 cm KPUV vz.37 (3,7 cm PAK 37(t)) 1/35
|
|
|
SA35002 7,5 cm horský kanon vz.15 (7,5 cm Gerbirgskanone M.15 / 7,5 cm 1/35
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Komentáře
Okomentovat